Bankéřka naděje

28. 1. 2008
Jednoduchý recept Marie Nowakové změnil bezpočet životů. Právě tahle žena, původem Polka vyrůstající ve Francii, umožnila tisícům lidí, aby znovu vzali život do svých rukou a mohli si opět začít vážit sami sebe. Za tuto průkopnickou činnost ji časopis Reader’s Digest vyhlásil Evropankou roku 2008.

Bankéřka naděje


Poté, co Jean-Marie Michel před sedmi roky zbankrotoval, se mu život zbortil. Po úspěšných deseti letech strávených v Jižní Americe si někdejší francouzský cyklista, který jezdíval i Tour de France, v rodném Bordeaux otevřel dva obchody s jízdními koly. V roce v 2000 šla jeho firma ke dnu. Záhy ho opustila manželka, původem Kolumbijka – i s jejich dvěma dětmi se odstěhovala zpátky do Bogoty. Michelovi bylo tehdy pětačtyřicet, neměl práci a pověst mu kazil punc bankrotáře.

V mládí rád včelařil, tak si řekl, že by mu koníček mohl zajistit živobytí. Zažádal si tedy v bance o půjčku na včelstvo, úly a malý náklaďák. Nedali mu ani cent. Pak mu sociální pracovníci poradili, ať navštíví nevládní organizaci ADIE, která podporuje lidi, jako je on: nezaměstnané, odmítnuté bankami, ale ochotné začít s vlastní živností. Vyslechli ho, nezalekli se předchozího bankrotu a půjčili mu 6500 eur. Znovu mohl zkusit podnikat.

V roce 2003 stočil Michel prvních sto kilogramů medu. Dnes mu ho jeho miliony včel vyrobí rok co rok tunu a k tomu další včelí produkty. Jeho zboží, označené značkou Les Ruchers de Sarah, je natolik oblíbené, že uvažuje zdvojnásobit výrobu.

„Prostě jsem se v tom našel,“ směje se. „ADIE mě totiž nastartovala. Bez téhle vydatné pomoci bych nebyl tam, kde jsem.“ Není zdaleka jediný. Od roku 1989, kdy ADIE začala poskytovat mikroúvěry těm, kteří neměli naději získat peníze v bance, ani nesplňovali podmínky pro udělení dotací, pomohla už téměř 45 000 budoucích podnikatelů postavit se na vlastní nohy.

Stalo se tak díky Marii Nowakové, její zakladatelce a prezidentce. Právě tahle žena, původem Polka vyrůstající ve Francii, umožnila tisícům lidí, aby znovu vzali život do svých rukou a mohli si opět začít vážit sami sebe. Za tuto průkopnickou činnost ji časopis Reader’s Digest vyhlásil Evropankou roku 2008.

Popravčí četa


Za války žila Maria Nowaková ve Lvově; ze zahrady jejich domu sledovala, jak popravčí četa fašistů postřílela lvovské intelektuály, mezi nimiž byli i rodinní přátelé. Jednou vtrhli němečtí vojáci také k nim. Matku, lékařku, zbili a zkopali, bratra a sestru ve vězení mučili a otce, právníka a aktivního člena odboje, poslali do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Dva blízcí příbuzní za války zahynuli. Od té doby Maria říká: „Cítím v sobě potřebu se ospravedlňovat, že jsem přežila zrovna já. Proč zahynuli oni, proč ne já?“

Po válce se rodina rozhodla Polsko opustit. Desetiletá dívenka a její mladší bratr se ocitli ve Švýcarsku. Po roce stráveném dílem mezi cizími lidmi, dílem v sirotčinci dostala Maria zprávu, že se mají pokusit dostat se za otcem do Paříže. Neměli však vstupní víza, a tak hranice zdolali pokoutně vlakem, ukrytí na záchodku. Ochrannou ruku nad dětmi stejně jako v předchozích letech držely katolické jeptišky, a to až do chvíle, než se znovu setkaly s rodiči.

Coby utečenci stále bojovali o přežití. Matka tehdy pracovala jako pomocnice v domácnosti a ještě k tomu doma, na kuchyňském stole, vyráběla umělé květiny. Otec sehnal příležitostnou práci na univerzitě ve Štrasburku. Maria nosívala obnošené šaty z tržišť a spolužáci na ni pokřikovali „barbarka, holka z jeskyně“. Když ji po čase přijali na prestižní pařížský Ústav pro politická studia, přispívala stipendiem do rodinného rozpočtu.

„Chtěla jsem být lékařkou, jenže to nešlo,“ přiznává. „Nebyla jsem totiž Francouzka, ale uprchlice. Proto jsem se rozhodla, že budu ekonomkou.“ Kvůli závěrečné zkoušce na ještě prestižnější London School of Economics strávila rok v Africe. Po dokončení studia se sem vrátila, aby tu pracovala pro Francouzskou rozvojovou agenturu. Afrika se stala pro příští tři desetiletí jejím domovem i vášní.

Setkání v kavárně


V roce 1986 seděla v kavárně v Bobo-Dioulassu, druhém největším městě v Burkina Fasu, když k ní přistoupil mladý muž a nabídl jí, že jí vyčistí boty. Jmenoval se Moussa. Neodehnala ho, ale zajímala se, kolik si vlastně vydělá za den. „Méně než dolar,“ odpověděl. Za půlku si mohl nakoupit rýži, druhou dával muži, jemuž patřily kartáče na boty.

Marii to omráčilo. Vzpomněla si, jak se předchozího roku setkala s Muhammadem Yunusem, jehož banka Grameen právě začala poskytovat mikroúvěry, malé půjčky pro začínající podnikatele, kteří byli tak chudí, že se s nimi banky nechtěly bavit. S tím Yunusem, jenž pak v roce 2006 získal Nobelovu cenu za mír. Kdyby si Moussa půjčil peníze a ony kartáče na boty si koupil, mohl by svůj příjem zdvojnásobit...

Sama měla trpké zkušenosti s tím, jak se rozvojové agentury zaměřovaly především na velkolepé projekty, z nichž zřídkakdy ukáplo něco chudým. Proč ale nepodporovat také nemajetné živnostníky? Inspirována oběma muži rozjela v Burkina Fasu a v Guineji na zkoušku půjčování mikroúvěrů, které se na venkově brzy staly základním způsobem úvěrování.

Přizvali ji do Světové banky, aby své nové zkušenosti uplatnila v postkomunistické Albánii. Vytvořila zde úvěrová sdružení umožňující drobným rolníkům nákup hospodářských zvířat a nářadí. „Podnikání nevymře,“ tvrdí, „dokonce ani v Albánii, kde byla každá taková aktivita zakázaná.“

V Bosně například odstartovala mikroúvěry tím, že v útulku pro uprchlíky ze zmasakrované Srebrenice položila na stůl 500 marek (zhruba 250 eur) a řekla, že půjčí každému, kdo přijde s nápadem na svou vlastní živnost. Po chvilce ustrašeného mlčení jedna z žen prohlásila, že by si mohla pořídit stánek na tržiště. Maria Nowaková jí peníze vysázela na ruku.

Vzápětí půjčila i nezletilému chovateli zlatých rybiček, ženě, která chtěla vyrábět sýr z kozího mléka, a člověku, jenž chtěl začít vyrábět nedostatkový kostkový cukr. V podnikání se všem dařilo: půjčku uhradili stejně jako ostatní dlužníci.

Francie se mění V rozvojovém světě se mikroúvěry velmi osvědčily, proč je tedy nevyzkoušet i v rozvinutých zemích, jako je Francie, která Marii přijala za svou? „My ve Francii půjčujeme pouze bohatým,“ odtuší ekonomka jízlivě. Nicméně se rozhodla, že to změní.

Stát vyplácel francouzským nezaměstnaným měsíční podporu asi 400 eur, ovšem výplatu nepodmiňoval povinností hledat si práci. Nebylo to tedy motivující. Ještě k tomu v letech 1990 až 1993 přišel zdejší trh práce o půl milionu pracovních příležitostí v průmyslu. Ty nové vytvářeli především malí podnikatelé zaměstnávající sami sebe. Podle průzkumů by v chudších oblastech země polovina mladých lidí chtěla podnikat, jenže bez počáteční finanční injekce to nejde. Mikroúvěry by mohly pomoci. Maria Nowaková oslovila se svým nápadem řadu nevládních organizací, nicméně se setkala s nepochopením. Lze snad věřit nezaměstnanému, že půjčku zaplatí?

Už to skoro vzdala, když jí jeden kamarád řekl: „Tak to zkus sama!“ Sice normálně pracovala a starala se o tři děti, ale nakonec opravdu usoudila, že když se do toho nikomu nechce, je to na ní. A tak založila společnost ADIE a začala shánět peníze na půjčky. Nejdřív získala finance z řady nadace včetně programu Evropské unie proti chudobě. Později se přidaly i velké banky, jelikož vycítily, že spojení s ADIE je pro ně dobrou propagací.

Aby našla vhodné uchazeče o půjčky, objížděla Maria s přáteli jak úřady práce, tak charitativní útulky v pařížské čtvrti Saint-Denis a v Lille, které postihlo uzavření továren. První zkušenosti nebyly povzbudivé – pár lidí v útulcích sebralo peníze a zmizelo. Marii díky tomu došlo, že ADIE nemůže peníze půjčovat těm nejzbídačenějším, ale pouze lidem, kteří prokážou dostatek vůle, energie a také schopnosti vytvořit nějakou živnost. Jakmile se ADIE zapsala do širšího povědomí, což se částečně stalo i díky Mariině dceři Anně, televizní reportérce, začali se hrnout ti správní zájemci.

Mop a kbelík


Carmen Soubranová byla bez domova. Poté, co ji manžel vyhodil z bytu, přespávala na ulicích Lyonu. Koupila si mop a kbelík a od dveří ke dveřím nabízela lidem úklid. ADIE jí půjčila 3000 eur na nákup ojetého vanu. Dnes Carmenina firma ACP Nettoyage zaměstnává dvaadvacet lidí.

Aziz Senni vyrůstal na sešlém pařížském předměstí. Veřejná doprava tu nestála za nic a sehnat taxík byl zázrak. Jednou si Semmi všiml obchodu s lacinými taxíky pro víc cestujících. Tyhle vozy přece jezdí v zemi jeho rodičů – v Maroku! Zákazníků v nich jezdí víc najednou a dělí se o jízdné. V roce 2000 půjčila ADIE Sennimu peníze na první vůz. Dnes jich má už 130, zaměstnává 150 lidí, v roce 2006 vydělal šest milionů eur a uděluje licenci na provoz do dalších oblastí země. Výnosy z jeho autobiografie „Sociální výtah nefunguje, a tak jsem to vzal po schodech“ pomáhají začínajícím podnikatelům překonat mizerné finanční zázemí. Významné podnikatele a finančníky přesvědčil, aby založili nadaci pro ty, kdo se chtějí znovu postavit na nohy. „Maria Nowaková byla první,“ shrnuje. „Byla to ona, kdo mi dal šanci.“

Když André Combes přišel o práci v telekomunikační společnosti, živil se jako námezdní dělník na farmách. Chtěl mít ale práci skýtající budoucnost, proto to zkusil s údržbou počítačů. V roce 2001 mu ADIE půjčila 4000 eur. Založil firmu GoMicro. Teď zaměstnává 120 lidí v padesáti centrech po celé Francii, ve čtyřech ve státech Beneluxu a po jednom ve Španělsku a v Kolumbii.

Bez partnera, bez práce a s třemi dětmi na krku zvažovala Marie-Antoinette Bendová, původem ze Zairu, jak si trochu vydělat. Napadlo ji, že by mohla prodávat laciné šperky na tržišti. Lidé z ADIE nebyli proti a půjčili jí 800 eur na nákup základního sortimentu a na pronájem místa na trhu v Grigny asi 30 kilometrů na jih od Paříže. Dařilo se jí tak, že půjčku i s úroky splatila za dva roky a půjčila si znovu, aby obchod rozšířila. Dnes je její stánek s potřebami pro domácnost čtyřikrát větší, navíc je má i na třech jiných tržištích. Sociální dávky dávno nepotřebuje. „Často mluvívám s nezaměstnanými,“ vykládá ve svém stánku v La Grande Borne a jako pravá africká trhovkyně přitom stačí vtipkovat se zákazníky. „Říkám jim: nesmíte jen sedět doma a vyspávat! Něco dělejte!“

Po dvaceti letech činnosti má ADIE přes sto poboček po celé Francii, většinou ve městech a na předměstích s vysokou mírou nezaměstnanosti.

Neméně důležité ale je, že se Marii Nowakové podařilo sehnat tisícovku dobrovolníků, kteří budoucím uchazečům o půjčku objasňují mnohé neznámé činnosti, jako například vedení účetnictví či jednání na úřadech.

Je jím i Giovanni Tondi z Lille, bývalý vysoký bankovní úředník. Když v roce 2001 přišel o práci, ujal se devadesáti klientů ADIE. Patří mezi ně třeba Jose Staquet, kvalifikovaný kovodělník, jenž díky půjčce mohl začít vyrábět železná vrata. Po třech měsících Tondimu zavolal s tím, že nemá žádné zakázky a zřejmě skončí. Tondi ho přesvědčil, ať to ještě zkusí, a přiměl ho obvolat pár potenciálních zákazníků. Záhy dostal dvě objednávky. Tondi mu rovněž pomohl zřídit internetovou stránku a doporučil mu o něco zvýšit ceny, což mu umožnilo víc smlouvat. „Zrovna měl dva dny volna u moře, byla to jeho první letošní dovolená,“ konstatuje s úsměvem Tondi. „Jose zkrátka prošel od závislosti na někom k nezávislosti.“

Ne každý pochopitelně uspěl, nicméně alespoň pět let vydržela podnikat víc než polovina těch, kteří půjčku dostali. Ve stejném období tři ze čtyř klientů ADIE mají práci – buď se zaměstnávají sami, nebo je někdo zaměstnal. „Pokud mohou říct ‚mám za sebou takovou a takovou práci‘, mají větší šanci, že jim někdo nabídne místo,“ vysvětluje Fabrice Talandier, ředitel ADIE pro regiony Nord Pas de Calais a Picardii.

Maria Nowaková se mezitím snažila upravit různá omezující opatření tak, aby byla pro drobné podnikatele příznivější. Hlavně se jí však povedlo, že nyní už mikroúvěry, o nichž se předpokládalo, že ve Francii nebudou fungovat, podporují evropské instituce, vládní úřady, obchodní komory, nadnárodní společnosti i velké banky.

Odhady Evropské sítě pro mikroúvěry soudí, že ze dvou a půl milionu nových firem, které každoročně vznikají v zemích Evropské unie, jich celých 91,5 procenta tvoří ty nejmenší firmičky. „Mikroúvěry neřeší problém chudoby, nicméně v boji proti ní jsou hmatatelným příspěvkem,“ soudí Maria, která řídí celou Evropskou síť. „Je to myšlenka, jejíž čas právě nastal.“

Navzdory svým dvaasedmdesáti letům pracuje sedmdesát hodin týdně. A spíš než na odpočinek s vnoučaty myslí na práci, která ji ještě čeká. Jedná s vládou o „akčním plánu“, který by z francouzského pracovního práva odstranil většinu malicherných regulí, otravujících život všem, co sami sebe zaměstnávají v malých firmách.

A potom? „Jednou skončím i já,“ usmívá se, „přesto nemyslím, že bych šla do penze. Opustím totiž pouze místo šéfa a stanu se jedním z našich dobrovolníků.“

Pro časopis Výběr Brian Eads