Ta žádost přišla e-mailem asi ve dvě odpoledne od zavedené zákaznice. Měla pro mě naléhavou práci. Ocituji tu zprávu do písmene (když jsem to musel přetrpět já, snad to vydržíte i vy): „Dělals my sinopsy z opchodní etyky teťka potřebuju jo tu sinopsy přijmuly psm můžeš my napsat napíšeš my dyplomku?“ Už jsem se docela naučil takovou korespondenci luštit. Zákaznice k e-mailu přiložila komentář od svého profesora s detailními pokyny, jak má práce vypadat. První část o sedmdesáti pěti stránkách potřebovala mít hotovou do týdne. Odpověděl jsem jí, že to není problém.

Za uplynulý rok jsem napsal zhruba 5000 stránek odborných akademických textů, většinu z nich v šibeničních termínech. Napsal jsem magisterskou práci z kognitivní psychologie, dizertační práci ze sociologie a udělal kupu postgraduálních zápočtů z mezinárodní diplomacie. Pracoval jsem na bakalářkách z hotelnictví, z podnikové ekonomiky a managementu a z účetnictví. Psal jsem práce z předmětů, jako jsou historie, film, pracovní vztahy, farmakologie, teologie, sportovní management, bezpečnost námořního provozu, služby leteckých společností, udržitelný rozvoj, hospodaření obcí, marketing, filozofie, etika, náboženství Dálného východu, postmoderní architektura, antropologie, literatura a veřejná správa. Napsal jsem dvanáct bakalářských a magisterských prací o rozsahu padesáti nebo více stran. Moje jméno na žádné z nich ale nenajdete.

Od roku 2004 pracuji na plný úvazek v internetové firmě, která psaním původních textů pro podvádějící studenty vydělává desítky tisíc dolarů měsíčně. Ve školním roce pracuji denně nejmíň na dvaceti zakázkách.

Daří se nám i dnes, v hospodářské krizi. Na konci semestrů a školního roku nestačí poptávku uspokojit ani zhruba padesát stálých zaměstnanců.

Asi byste se divili, jak nízká je úroveň písemného projevu „vysokoškoláků“. Slovo „desperate“ (zoufalý) jsem viděl napsané s tolika pravopisnými chybami, jaké si jen dovedete představit. A tito studenti skutečně zoufalí jsou. Někteří z nich by neuměli bez chyby sepsat ani nákupní seznam, přesto se dostali na vysokou školu. Potřebovali by, aby jim někdo pomáhal s učením a udělat zkoušky. Této pomoci se jim však nedostává.

Na zoufalství, bídě a nekompetentnosti, které jsou důsledkem našeho vzdělávacího systému, docela slušně vydělávám. Letos si přijdu zhruba na 66 000 dolarů. Není to sice nijak horentní suma, ale je to víc, než kolik berou mnozí skuteční pedagogové.

Deník New York Times loni uveřejnil zprávu, podle níž 61 procent vysokoškoláků připustilo, že nějak podvádějí při psaní písemek a při zkouškách. O textech psaných na zakázku a o tom, jak se odlišují od snáze odhalitelných způsobů plagiátorství, se však téměř nemluví. Už vůbec se nemluví o důvodech, jež studenty k podvádění vedou. Doufám, že můj článek takovou diskusi rozproudí. Já sám už toho chci nechat. Budit zdání, že američtí studenti něco umějí, mě začíná zmáhat.

Zmíněná studentka ekonomické školy se na mě obrátila koncem semestru, v době, kdy obvykle honím termíny a denně vypotím dvacet až čtyřicet stránek. Pár týdnů předtím jsem pro ni napsal stručnou synopsi výzkumné práce, v níž jsem navrhl projekt, který dával do souvislostí prudký vzrůst neetických obchodních praktik s metodami liberalizace obchodu. Synopsi jí ve škole schválili a já musel práci za šest dní napsat. Nebyla to zrovna nejurgentnější objednávka za nejvyšší sazbu. Něco takového stojí standardně 2000 dolarů, z nichž polovina jde do mé kapsy.

Pár hodin po tom, co jsem práci odsouhlasil, mi přišel e-mail: „tady sou prameny co se maj použýt thx.“

Neodpověděl jsem hned. Za hodinu mi přišla další zpráva:

„dostals ty prmeny co sem poslala prosim tě jak si daleko? Musim na jaře prolýst“

Nejenže mě neustále otravovala, navíc ještě komunikovala v jakýchsi haiku, která bylo stále těžší luštit. Dal jsem jí na vědomí, že práci věnuji maximální pozornost, že jsem seznam pramenů dostal a že se ozvu, kdybych se potřeboval na něco zeptat.

Z praxe vím, že moje služby vyhledávají tři demografické skupiny studentů: ti, kteří studují angličtinu jako druhý jazyk, studenti beznadějně neschopní a líné děti z bohatých rodin.

Té třetí skupině poskytují vysoké školy skvělé startovní podmínky – bohatým totiž dávají přednost a lenost jim promíjejí. Ruku na srdce: ti nej-úspěšnější mezi námi přece nebývají ti nejlepší a nejchytřejší, a rozhodně ne ti, kteří se chovají nejmorálněji. Špatný student obvykle neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Zato bohatý lenoch to ví naprosto přesně. Je připraven v životě jiným za práci platit a říkat jim, co mají udělat. Tak získává veškeré návyky, které bude pro setrvání na vrcholu potřebovat.

První dva typy studentů nechávají vysoké školy úplně na holičkách. Studenti, co přicházejí studovat na americké univerzity z ciziny, zjišťují, že jejich snahu naučit se nový jazyk maří nejen obtíže plynoucí z kulturních odlišností, ale i psychický tlak známkování. Dokud je pro školy důležitější hodnocení než vzdělávání, musejí ti, co neumějí dobře anglicky, ovládnout řeč rychle, anebo nést následky. Obzvlášť rychlou cestou k „ovládnutí“ angličtiny jsou moje služby.

Komunikace ovšem dělá problémy i beznadějně špatným studentům. Výše zmíněná studentka ekonomické školy se neozvala dva dny. Pak mi od ní přes noc přišlo čtrnáct e-mailů. Posílala v nich dodatečné instrukce, například tuto: „ale eště psm ať tam maš dobře souvislost mezi poknama vedoucího a všema kapitolama a přínosem tý práce. jak nakonec mislíš to má úroveň? za kolik to může bejt?“

Musím se přiznat, že téhle zprávě jsem moc neporozuměl.

Po ní přišel ještě jakýsi dovětek: „kde si? choděj ti mý maily? Prosim moc platim a nesmim viletět začínam dělat hrozny starost.“

Znovu jsem ji ujistil, že to mám pod kontrolou. Byla to pravda. Na tomto místě bych rád poznamenal, že jen málokteré akademické zadání mi dokáže nahnat strach. Každá objednávka je sice úplně jiná, přesto jsou si všechny tak nějak podobné. Všichni zákazníci, bez ohledu na téma práce, chtějí mít jistotu, že ji svěřili do povolaných rukou. Jak hrozně by se musel cítit student prestižní univerzity z Ivy League při pomyšlení, že osud jeho diplomky závisí na pracovní morálce a pronikavosti inteligence nějakého ulejváka, který vystudoval na bůhvíjaké veřejné škole. K mé práci tedy patří být vším, čím mě zákazníci chtějí mít. Když dostanu otázku, jestli mám doktorát z psychologie, odpovím, že ano. Když se mě někdo zeptá, zda mám odborné vzdělání v oboru průmyslové psychologie, řeknu, že ano. Kladně odpovím klidně i na dotaz, jestli jsem někdy zkonstruoval stroj času poháněný perpetuem mobile a výsledky zveřejnil ve vědeckém časopise.

Vystudoval jsem bezpočet oborů na víc než třiceti internetových univerzitách. Studenti mi poskytují svoje hesla a uživatelská jména, takže mám přístup k důležitým dokumentům a zkouškám. V některých případech jsem se dokonce každý týden zúčastňoval on-linových diskusí. Mistrovsky zvládám motivační eseje, které píšou studenti k přijímačkám do bakalářských, magisterských i doktorandských studijních programů. Umím přesně vysvětlit, proč právě vy se hodíte ke studiu na Brownově univerzitě, jakým přínosem budete pro Whartonovu školu, pokud vás přijme do svého programu MBA, jak jste životními zkušenostmi připraven zvládat tvrdé podmínky studia zvoleného oboru. Nerad bych vypadal jako cynik, ale už ani nevím, kolikrát mi lidé zaplatili za to, abych vylíčil, jak pomáhali svému milovanému členu rodiny v boji s rakovinou. Napsal jsem slohová cvičení, podle kterých by se daly točit filmy s Meryl Streep.

Hojně mých služeb využívají také studenti křesťanských seminářů. Seminaristy mám moc rád. Ve své blažené nevědomosti nevidí vůbec žádný rozpor mezi tím, že platí za něco, co jim pomáhá při studiu podvádět, a svým studiem, při němž se mají naučit chodit ve světle Hospodinově a stát se pro ostatní morálním příkladem. Nejednou jsem na zakázku vášnivě odsoudil mravní úpadek Ameriky, jehož dokladem jsou potraty, svatby homosexuálů nebo evoluční teorie. Suma sumárum z toho vyplývá, že církevní hodnostáři považují tyto věci za větší hrozbu než plagiátorství, jehož se budoucí příslušníci kněžského stavu dopouštějí.

Velkou část zákazníků naší firmy tvoří i budoucí zdravotní sestry. Nepochybuji sice o tom, že naše životy jsou v povolaných rukou – jen ty ruce neumějí napsat ani čárku. Sestavil jsem mnoho ošetřovatelských plánů, zpráv o etice ošetřovatelské práce i referátů na téma, proč jsou vysokoškolsky vzdělané sestry světlou budoucností zdravotnictví. Pro pacienty, kteří, jak pevně doufám, existovali jen na papíře, jsem dokonce sepsal řadu návrhů lékové terapie.

Já, člověk beze jména, bez názorů a bez stylu, jsem napsal tolik textů, včetně právních rozborů, vojensko-strategických studií, básní, laboratorních zpráv, a věřte nevěřte, dokonce i pojednání o morální integritě studentů a pracovníků vysokých škol, že jen stěží dokážu říct, který obor studia je podváděním postižen nejvíc. Pokud bych se nad tím ale měl se vší vážností zamyslet, troufal bych si odhadnout, že úplně nejhůř je na tom pedagogika. Psal jsem referáty pro studenty učitelství prvního stupně i přípravy pro budoucí učitele středních škol. Psal jsem eseje lidem, kteří studovali ekonomiku a provoz škol, i diplomové práce pro budoucí ředitele. V rámci studentského podvádění proniklo do předních řad zpravodajské komunity mnoho dvojitých agentů. (Však já dobře vím, co jste zač – vy, kdo chcete vzdělávat a vychovávat budoucí elitu amerického národa!)

Termín odevzdání práce z etiky podnikání se blíží a já přemýšlím, co mě čeká. Kdykoli se zavážu k napsání rozsáhlé práce, se mě tělo ptá: Víš určitě, že se do toho chceš ještě jednou pustit? Je ti jasné, že během těch osmačtyřiceti hodin, které ti napsání textu zabere, tvůj organismus utlumí veškeré funkce, budeš jen psát, budeš googlovat, dokud termín, který hledáš, neztratí význam, a vypiješ tolik kávy, že by to v nějaké středoamerické zemičce stačilo k rozpoutání revoluce?

Jenže za to dostávám peníze a nakonec ve mně převáží pocit, že příležitost k výdělku musím využít. Jistou roli sehrává dokonce i vzrušení, jestli to budu umět.

A já to umím. Napsat sedmdesát pět stránek textu za dva dny není nic nemožného. Je to jen hrozně ubíjející. Když se do toho dám, můžu za hodinu vychrlit čtyři až pět stránek. Nejprve si rozvrhnu jednotlivé části daného pojednání – úvod, formulaci problému, metodiku, přehled a zhodnocení prostudované literatury, výsledky bádání, závěr. Pak začnu googlovat.

V knihovně jsem od té doby, co se touhle prací živím, nebyl ani jednou. Na Amazonu je zdarma k dispozici spousta ukázek. Pokud z určité publikace najdu aspoň jednu stránku, dokážu z ní sesmolit referát. To, co nevím, si domyslím z ohlasů čtenářů a z reklamních textů na záložkách. Výtečným pramenem je Google Scholar, kde lze najít resumé téměř všech časopiseckých článků. A samozřejmě tu máme Wikipedii, kam se často dívám nejdřív. Takové materiály si musím ověřovat, ale už jsem tímto způsobem absolvoval stovky rychlokurzů.

Jakmile mám všechny prameny pohromadě, vyberu z nich použitelné úryvky, ocituji je a rozmístím po jednotlivých částech zadané práce. Dejte mi jedinou větu textu, který se dá citovat, a já ji rozvedu do dvou stránek nezáživného výkladu. Na co většině normálních lidí stačí jediný odstavec, dokážu natáhnout na deset stran.

Mám také v hlavě zásobu otřepaných akademických obratů: „Na základě bedlivého posouzení událostí, k nimž během _____ došlo v _____ se ukazuje, že _____ vstoupilo do fáze rozsáhlých kulturních, společenských a ekonomických změn, jež budou v následujících desetiletích určovat jeho _____.“ Do mezer doplňte výrazy, které profesor použil ve svých instrukcích.

Jak dobré jsou moje výtvory? To záleží na mnoha okolnostech – jaký je zrovna den, jakou mám náladu, na množství dalších úkolů, na kterých právě pracuji. Své práce nikdy nerediguji. Díky tomu se na mě zákazníci tak často neobracejí se žádostmi o dodatečné úpravy, aby vypadaly trochu „natvrdleji“. Někteří mi dokonce děkují za to, že jsem byl tak fikaný a dodělal tam překlepy. Píšou, že jsem to tím „správně vylepšil“.